My a život
Povaha a soužití
Naše početná rodina se skládá ze tří dětí, tří saarloosů a Aronka. Aron do naší velké smečky dvounožců i čtyřnožců přišel jako malý černý medvídek, který se jen tak kolébal, vrtěl ocasem a vůbec se nerozčiloval. Během několika měsíců se neskutečně vytáhl v dlouhonohé uštěkané a aktivní štěně.
Ukazoval nám, že docela rád pracuje a tak jsme společně začali zálibu rozvíjet. Jenže má svou hlavu a tak nějaká "nudná" chůze u nohy ho moc nezaujala. Zatímco ho vidíte chodit po cvičáku jak ovečku (protože nemůže bezhlavě lítat a honit motýly), tak při prvním letním koupání ho naprosto uchvátilo vytahovat mě z vody za každou cenu a jakkoliv. Ha, že by záchranářský pes? Tak co tedy zkusit vyhledávání osob. Tak jsme začali a Aron při každém tréninku vrtí ohonem a je neuvěřitelně natěšený. Těžší to mají ovšem figuranti, když jim takto veliký černý pes štěká do obličeje z třiceti centimetrů :))
Aron mezitím dosáhl puberty a tak začalo období "mám selektivní hluchotu, slepotu a reaguju jen na misku žrádla (ale zajímavější a voňavější jsou všechny fenky)". Jak je toto období náročné. Vždy dokáže něco vymyslet. Jdeme na zkoušku z poslušnosti a on si prostě vymyslí, že ten pán s rezavými vlasy se na něj divně kouká a tak se na něj musí jít taky podívat a to hodně z blízka. Kdyby jen jednou, ale je super to opakovat co dva, tři kroky. Pozitivum na pubertě je hravost, takže daleko více se u něj dá rozvíjet horlivost na míček, na pešky a taky na figuranta u obran - toho má moc rád. Nevím, zda by si ho dal k jídlu nebo jenom zkouší, co je vlastně uvnitř toho rukávu :)
Jako malé štěňátko si obydlel postel a mojí. Nejsem typ člověka, co striktně psům postel zakazuje, toto už mám za sebou, kdy mi moji vlčouni ukázali názorně, že stačí, abych byla chvilku z dohledu a postel je stejně jejich. A tak sice večer okupuje pelech, ale ráno je nachystaný na první lidské pohyby v náznaku, že člověk by už mohl vstávat. V tu vteřinu letí na postel, ale ne jakože "dobré ráno a v klidu vstaneme". Opak je pravdou. Ve většině případů jeho místem přistání je, pod vahou ne zrovna miniaturního ovčáka, tělo jeho páníčka ve smyslu: " jsi celý můj a já tě musím rozdrtit".
S příchodem oné puberty se také Aron začal projevovat hlasivkami. Štěká a to dost hlučně. Má dva druhy štěkotu. Jeden, kterým reaguje pouze na mě (čemuž stále nerozumím) a ten je vyšší, stabilní, jak když mačkáte mončičáka. Druhý, hrubý, hrdelní, se ozve, když hlídá zahradu a že on tedy fakt hlídá. Vlčouni tolik nereagují, ale ve chvíli, kdy Aron štěká a fena Namia jen zavrčí, vždycky se jdeme podívat.
Už se těším na dospělost
